Je celkem jasné, že na chodu domácnosti by se měli podílet všichni její členové, a to podle svých schopností a časových možností. A ačkoliv to i dnes stále znamená, že většina práce je na ženě, neznamená to, že bychom se neměli alespoň snažit zapojit ostatní. A to včetně dětí.

Právě to bývá u mnohých poněkud bolestivé místo. Jistě, měly by odvést svůj kus práce. Bydlí v dané domácnosti, a měly by se tak podílet i na jejím chodu. Jenže jakým způsobem? To je něco, co je pro většinu rodičů nelehké stanovit. A jelikož je každé dítě jiné, a vyvíjí se jinou rychlostí, nelze ani stanovit nějakou univerzální tabulku.

V první řadě bychom však měli zvážit věk našeho potomka. Čím je starší, tím víc je toho schopen zastat. Rozhodně bychom tedy měli začít pomalu, a vždy mu ukládat jen to, co dítě samo zvládne. Například na začátku to může být po dohrání uklizení hračky zpět do krabice – jednoduchý úkol, který dokáže snadno pochopit a vykonat.

Samozřejmě, jak již bylo řečeno, záleží na jeho schopnostech. Motorika, především ta jemná, rozhodně není u malých dětí dokonalá, a s tím musíme počítat. Nelze tedy očekávat, že budou schopny plnit úkoly, které vyžadují skutečnou preciznost. Také je pravděpodobné, že jim například nástroje budou čas od času padat z rukou.

Opomenout však nesmíme ani psychický vývoj, což je něco, co mnoho rodičů nedoceňuje. Každé dítě je v tomto ohledu jiné, a zvládne úkoly jinou rychlostí. A to platí i pro plnění domácích povinností. To, že například dítě danou činnost zvládne fyzicky, ještě neznamená, že je schopno to pochopit – a to je základ.

V první řadě bychom však neměli dítěti povinnosti dávat za trest, případně je prezentovat jako něco, co zkrátka musí být uděláno. Je lepší, když mu ukážeme, že se jedná o činnost, která nám umožňuje doma pohodlně bydlet. A rodiče by především měli jít v tomto příkladem.