Našla jsem si přítele, vše bylo na začátku zalité sluncem, ale potom se mu přestalo dařit v pracovní oblasti a on se ke mně začal chovat úplně jinak. Byly stále hádky, kolikrát po mě i bezdůvodně křičel, přestal si mě všímat, objímat, přestal se mnou řešit důležité věci, potom přestal i sex. Pořád to omlouval tím, že má deprese, ale pomoct nijak nechtěl. Mně tento náš stav úplně psychicky zničil, když ze zamilované dvojice jsme se stali v podstatě cizími lidmi. Teď je to ve fázi, že se odstěhoval do svého rodného domu a pracuje tam. Jenže on se mnou přestal komunikovat i po telefonu, prý mu mám dát čas, protože ví, že všechno pokazil a potřebuje se srovnat, aby dal všechno mezi námi zase do pořádku, protože chce, abychom byli zase šťastní. 

Napadlo mě samozřejmě, jestli někoho nemá, přísahal mi, že ne, že má myšlenky úplně někde jinde a že by mi to v životě neudělal. Jenže já si tím, co tvrdí, pořád nejsem nějak jistá a pořád váhám, jestli mluví pravdu anebo ne. Docela mě to nahlodává, a hlavně mám z nějakého důvodu pocit a strach, že mi lže a nevím, jak tenhle strach mám ovlivnit.

Jenže já jsem teď ve stavu, kdy mám pocit, že se úplně psychicky sesypu. Nezvládám to, že se mnou nekomunikuje. Chodím do práce jak tělo bez duše a začínám mít myšlenky na nejhorší, že život nemá smysl. Mám doma 9letou dceru a nemám energii se jí věnovat, i když bych moc chtěla. V poslední době mám prostě pocit, že nic nemá smysl a jsem pořád vyčerpaná, i když bych moc ráda byla spíše plná energie. Přijde mi, že jsem prostě ztratila smysl života, i když to tak není. Mám dceru a ta mě potřebuje, jenže občas se neumím ani přetvařovat a dělat, že je všechno v pohodě a že se nic neděje. I dcera se mě ptá, jestli nejsem smutná a cítí to. Já jí vždycky odpovídám, že nejsem smutná, ale je to úplně jinak.